"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" - havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! - nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí, jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane, a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne.